Přeskočit na obsah
Domů » Měsíc jsem pracovala pod dohledem. Hawthornský jev na mě měl jen 60% efekt!

Měsíc jsem pracovala pod dohledem. Hawthornský jev na mě měl jen 60% efekt!

Znáte pojem hawthornský efekt? Popisuje jev, při němž se efektivita pracovníka mění nikoli na základě technických novot, ale protože je středem pozornosti. Obskurně se tomu říká „efekt pozorovatele“ a na samotném počátku stál cíl zjistit, jak změna ovlivní výkonnost pracovníků.

Hawthornský efekt je jedním z nejznámějších (a nejoblíbenějších) psychologických experimentů. Tak populární je proto, že si jej lidé mohou poměrně jednoduše vyzkoušet sami na sobě. Já nejsem výjimkou, tento vzorec chování mě fascinuje odnepaměti.

Tip: Výsledek experimentu vám prozradím hned teď – fungoval u mě, ale pouze z větší poloviny. Proč tomu tak bylo, se dozvíte dále v textu.

Továrna Hawthorne Plant jako dějiště sociálně-psychologického experimentu!

Ten příběh možná znáte. Ve dvacátých letech minulého století byla v továrně Western Electric Hawthorne Plant v Illinois provedena řada experimentů, aby se zjistilo, zda lepší osvětlení zvýší produktivitu pracovníků. Stalo se! Pokaždé, když se úroveň osvětlení změnila, produktivita pracovníků rostla. A když parta výzkumníku obnovila původní špatné osvětlení, produktivita šla znovu nahoru!

Během následující dekády byly testovány další změny (délka pracovního dne, délka přestávek) a každý experiment měl pozitivní dopad. To vedlo k pojmenování zvláštního fenoménu, který dnes nazýváme Hawthornův efekt, kdy „na výkonnost pracovníku neměla vliv změna vnějších podmínek, ale to, že byli pod drobnohledem“.

Prvotní zjištění – pozorovaný subjekt mění své chování!

Pozorovaný člověk se zkrátka chová jinak. Neumíte si představit, jaký „entuziasmus“ do pracovníka vjede, když za ním stojí někdo se stopkami a civí na něj. Ale ne, teď vážně. Vědecká dvojice Levitt a List v roce 2011 uvedla, že na subjekt „vystavený hawthornu“ působí dva zásadní faktory:

  1. The effect of being observed neboli efekt pozorovaného a
  2. The desire to please the experimenter neboli touha potěšit výzkumníka (tedy toho, co nás pozoruje při práci).

Rozhodla jsem se vyzkoušet, co je na tom pravdy, a jak jinak než sama na sobě. Celý měsíc jsem se nechala při práci pozorovat třemi osobami, a to:

  • Prvních 10 dní nejbližším členem rodiny (matkou),
  • Dalších 10 dní osobou blízkou, se kterou nejsem v žádném příbuzenském vztahu (nejlepší kamarádkou) a
  • Posledních 10 dní cizím člověkem (nadřízeným v bývalém zaměstnání, kde jsem pro účely experimentu chvíli vypomáhala).

Průběh pokusu jsem pečlivě zapisovala, abych z dat následně získala odpovídající výsledek. Na to, jak pokus probíhal, se můžete podívat v dalším textu.

Motivace pozorností funguje, záleží ale na tom, kdo vás pozoruje!

Na úvodní stranu bloku pod nadpis „Hawthornský efekt“ jsem si pro jistotu napsala, že „jeho podstata spočívá v tom, že lidé jsou schopni zlepšit své chování, pokud se jim dostává zvláštní pozornosti. Prostě a jednoduše, když víte, že si vás ostatní všímají, budete se více snažit“. Takto se o efektu vyjádřil Václav Roman z edukačního webu g.cz a nemohl být přesnější.

Já sama k tomu po měsíci absolvování dodávám: „Ano, pozornost nás motivuje k větším výkonům, záleží ale také na tom, kdo nás pozoruje“. Považte následující průběh experimentu rozděleného na tři 10denní bloky.

10 dní mě pozorovala matka – Místo práce jsem s ní často jen klábosila a lelkovala!

Soustředěná pozornost nás normálně motivuje k větším výkonům. Tím, že si nás někdo při práci prohlíží, se cítíme privilegovaní a více se snažíme. Pamatujete na slavnou Pláničkovu metodu? Sluchátka s hudbou dodávala kravám pocit důležitosti, a ty pak v rámci „naparování se“ dojily jak o závod.

Co se mě týče, hned na počátku jsem zpozorovala, že efekt v mém případě malinko hapruje. Nebyl stoprocentní, protože hodně záleželo na tom, kdo mě při práci pozoroval. Prvních 10 dní to byla mamka.

Počáteční podmínky

  • Prostředí: Práce z domova, v pohodlí pracovny, bez rozptylování a rušivých elementů.
  • Pozorovatel: Nejbližší člen rodiny mi stál za zády a nahlížel do monitoru, co zrovna dělám. Do toho buď utrousil nějakou poznámku, nebo bylo hrobové ticho.
  • Množství odvedené práce: Minimální produktivita. Místo práce lelkujeme, klábosíme. Nejsem s to udržet pozornost a soustředit se. Připadám si podivně trapně a nesvá.
  • Výsledek: Mám pocit, jako by mě maminčina pozornost při práci brzdila. Nejenže jsem se nedokázala dobře soustředit, dokonce jsem byla i podivně „zkamenělá“. Připomínala jsem sama sobě psa, co se nahne nad misku s pochoutkou a naprosto znehybní, aby mu do ní náhodou nevklouzla cizí ruka. Měla jsem chuť monitor stále zaklapávat a chránit, ačkoli jsem na něm „jen“ psala články.

Průběh experimentu

  • Den první – mamka stojí těsně za mnou, zatímco já se pokouším pracovat. Přepadá mě pocit trapnosti a v rámci (zoufalého) pokusu o normálnost uboze tlachám a plácám nesmysly. Mámě je očividně také trapně. Je ale mistr rozptylování, proto začne klábosit a atmosféra se uvolňuje. Za hodinu už jen brebentíme a já si na práci ani nevzpomenu.
  • Den druhý až pátý – nesmyslně se těším na další „kolo pozorování“, ale už dopředu vím, že práci moc nedám. Máma funguje jako rušivý element, ale příjemný. Je takový ten „kámoš“, se kterým si skvěle popovídáte a na všechno ostatní okolo rádi zapomenete. Po pěti dnech experimentu jsem ve skluzu s prací, kterou pak doháním po nocích.
  • Den šestý až desátý – do pracovny chodím jako do oblíbené kavárny, s mámou (kámošem) v závěsu. Kupodivu dodržuje stále stejnou rutinu, tj. stojí, místo aby seděla, a tváří se jako „dozorce“. Já se místo práce točím na kancelářské židli tak, abych jí viděla do očí a stále se chichotám. Pracovní morálka 0 %!
  • Zjištění: Podle mého zjištění má na efektivitu Hawthornova experimentu vliv nejen to, kdo vás pozoruje, ale také kde. Prvních 10 dní jsem strávila v domácím prostředí, tj. v bezpečné zóně, kde se mě nezmocňuje nervozita, což mělo na pokles pracovního výkonu jistě také vliv.

Dalších 10 dní mě „kontrolovala“ kamarádka – Změna prostředí a pozorovatele mi prospěla!

Druhou třetinu experimentu jsem strávila s nejlepší kamarádkou, která laskavě svolila být mým „dozorcem“. Do druhé fáze pokusu jsem vstupovala jako „ostřílený matador“, tj. někdo, kdo už si martyriem pozorování při práci prošel, takže jsem se cítila daleko uvolněněji a lépe. Toliko k počátečním pocitům.

Počáteční podmínky

  • Prostředí: Práce v naší oblíbené internetové kavárně, prostředí nikoli domácí, ale dostatečně známé, abych se v něm uvolnila. Jediným mínusem byly rozptylující zvuky všude kolem nás.
  • Pozorovatel: Nejlepší kamarádka, se kterou se znám přes 20 let. Zpočátku byla svědomitá a nemluvila na mě, posléze sem tam utrousila poznámku. Spíše ale mlčela a já se mohla lépe soustředit.
  • Množství odvedené práce: Celkem veliká produktivita. Po počátečním „trapném“ úvodu začínám s prací. „Odosobněný“ pozorovatel (rozumějte někdo, kdo mi není pocitově tak blízký) mi připadá tak abstraktní, že se dokážu soustředit a nakonec i pracovat.
  • Výsledek: Pobyt v internetové kavárně mi zpočátku vadil, protože se mi nejlépe pracuje v domácím prostředí, nicméně jsem si rychle zvykla. Na přítomnost „dozorce“ jsem brzy zapomněla, zejména proto, že byl většinu času tichý jako pěna. Bral svou roli velice zodpovědně a (takřka) beze slova pozoroval, co dělám.

Průběh experimentu

  • Den první – přicházíme do kavárny a usazujeme se v boxu úplně vzadu, kde je minimální „provoz“. Kamarádka zaujímá pozici za mými zády a nakukuje mi přes rameno. Zpočátku se cítím nejistě a hloupě, ale tento pocit mě brzy opouští. Ruch kavárny a kradmé pohledy cizích lidí jsou jakoby magické – připadám si najednou „důležitě“ a „profesionálně“ klepu do klávesnice ve snaze něco vyprodukovat.
  • Den druhý až pátý – odvádím celkem slušnou práci a nepřipadám si divně. V kavárně na nás občas koukne nějaký host, kamarádka tiše stojí za mnou a já cítím touhu „odvést kus dobré práce“. Necítím se nervózně, naopak je mi příjemně. Úplně zcestně mi připadá, že se na mě ti cizí lidí dívají zálibně, a já mám chuť opravdu dřít.
  • Den šestý až desátý – s potěšením konstatuji, že jsem odvedla kus práce. Ne tolik, jako v klidu domova (bez pozorovatele), ale solidní část to je. Kamarádka poslední tři dny ztrácí zábrany a pouští se do dialogu, ale to mi nevadí. Soustředím se na psaní, na ni i její povídání, a dokonce reaguji. Je mi doopravdy moc hezky.
  • Zjištění: (Polo)cizí prostředí a (polo)cizí člověk jako pozorovatel – to se mi osvědčilo jako nejpříjemnější a nejlepší kombinace. Neosobní šum kavárny mě kupodivu stylizuje do rutiny, která není nijak nepříjemná. Pod dohledem kamarádky, se kterou netrávím jindy tolik času, mám tendence udržet pracovní morálku a zbytečně se nerozptylovat.

Posledních 10 dní na mě dohlížel bývalý šéf – Vysoké pracovní nasazení ale doprovázel stres!

Poslední dny experimentu jsem navštívila bývalého pracoviště, kde se celodenně pohybuje vedoucí a dohlíží na ostatní, má v tom tedy mnohaletou praxi. S jeho laskavým svolením jsem si mohla přinést laptop, usadit se v provozovně úplně vzadu a pracovat.

Říkáte si, že jsem posledních 20 dní strávila prací pod drobnohledem, tudíž jsem uvolněná a sebejistá? Omyl! Najednou na mě padla nervozita, byla jsem nesvá a divně napružená, zato mi však šla práce od ruky.

Počáteční podmínky

  • Prostředí: Provozovna sázkové kanceláře, cizí prostředí, kde se necítím komfortně. Simuluje opravdové (seriózní) pracovní prostředí, kde není prostor pro uvolnění a relaxaci.
  • Pozorovatel: Bývalý nadřízený, který nejen stál za mnou, ale i chodil kolem mě s rukama složenýma za zády a pozoroval, co dělám. Za celou dobu nepromluvil slovo, abych se mohla dobře soustředit.
  • Množství odvedené práce: Nevídaný úspěch! Pracovala jsem jak zběsilá, abych nadřízenému „dokázala“, že mám stoprocentní pracovní morálku a umím tzv. zabrat. Celou dobu mě přepadalo puzení makat ještě více a více a ukázat, že nesvolil s něčím bezduchým a hloupým.
  • Výsledek: Po deseti dnech intenzivního soustředění mám hotovou nejen naplánovanou práci, ale i resty z dřívějška a dokonce jsem si udělala „strýčka“ dopředu. To vše ale za cenu stresu a nervozity. I když si tisíckrát opakuji, že tu už nejsem zaměstnaná a na mém výkonu nezávisí zisk firmy, mám tendence bez přestávky dřít a „zalíbit se“.

Průběh experimentu

  • Den první – přicházím na pracoviště a s dovolením nadřízeného se usazuji v nejzazším koutě provozovny, abych nepřekážela. Šéf je tak hodný, že svolí se simulací opravdového dozoru, tj. chodí kolem mě, postává mi za zády, nakukuje přes rameno a dokonce si něco zapisuje do notýsku٭. Prvních několik hodin jen tupě civím na obrazovku laptopu a klidním zrychlený dech.
  • Den druhý až pátý – uklidňuji se a zběsile makám. Trousící se návštěvníky kanceláře skoro nevnímám, podobně jako ruch okolo. Existuje jen laptop, rozdělaná práce a „korzující“ dohlížitel. Poprvé doopravdy vím, o čem mluvili pánové Levitt a List, když zmiňovali efekt pozorovaného a touhu se zalíbit. Pociťuji oboje.
  • Den šestý až desátý – dávno mám splněný limit práce, dokonce jej překračuji. Dodělávám resty, které normálně jen hrnu před sebou a rozpracovávám koncepty na další týdny. Mohla bych zpomalit nebo si dát pauzu, ale nemůžu, a co je ještě překvapivější, nechce se mi! Dozorčí persona ve mně probouzí pocit „výjimečnosti“, který jde očividně ruku v ruce s vysokým pracovním nasazením.
  • Zjištění: Po deseti dnech mám hotové tolik práce, že bych další tři týdny nemusela nic dělat. Bohužel jsem také vystresovaná a nesvá. Změněné pracovní prostředí na mě působí jako vosí žihadlo – je nepříjemné a bolestivé. Toužebně vyhlížím konec experimentu a těším se, až se znovu zavřu doma do pracovny. Sváří se ve mně dva pocity – nervozita z pohledu cizího člověka s pýchou a radostí, co jsem všechno zvládla, a že jsem to všechno zvládla.

٭Nadřízený normálně pracoval. Dohlížel na mě ve chvílích, kdy bylo na pracovišti volněji, nebo v osobních pauzách. Za to mu znovu velice děkuji.

Konkluze amatérského psychologa – Jak to dopadlo?

Hawthornský efekt (experiment) tvrdí, že když nám na pracovišti věnují zvýšenou pozornost, odvedeme více práce. Já (jakožto amatér) k tomu dodávám, že záleží na tom, kdo nás při práci pozoruje. V rámci klasického pracovního modelu „do zaměstnání chodím mimo domov a setkávám se tam s cizími lidmi“ je jasné, že se efektivita skoro plošně zvedá, nicméně pokud vezmeme v potaz i jiné modely pracovního prostředí, mohou se výsledky trochu lišit.

Já osobně pracuji jako OSVČ z pohodlí domova, kde na mě není vyvíjen tlak v podobě neznámého prostředí ani cizích lidí. Jsem svým pánem v bezpečné zóně. Variabilita okolí na mě tedy vliv nemá. V experimentu se kromě změny pracovního prostředí měnil i pozorovatel, na základě čehož jsem dospěla k těmto závěrům:

  • Jakmile na mě dohlížel opravdu blízký člověk, se kterým se setkávám denně, neměla jsem tendence odvést potřebné penzum práce.
  • Když mě pozoroval blízký člověk, se kterým se ale nesetkávám denně, brzy jsem si zvykla na pracovní morálku a pod vlivem dohledu jsem odvedla cca 70 % z běžného kvanta práce.
  • Když mě kontroloval někdo úplně cizí (navíc s nálepkou nadřízeného), hned jsem zaujala postoj „podřízeného pracovníka“, co musí ukázat, že na to má, a chce se zalíbit. Odvedla jsem až 300 % práce, zato v permanentním stresu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.