Přeskočit na obsah

Čtvrtrok jsem vstávala v půl šesté ráno. Nejsem výkonnější, ani práce není méně

Vstávání v nekřesťansky brzkou hodinu vidíme především mezi boháči a celebritami. Taková Kris Jenner vstává ve 4 hodiny ráno. Victoria Beckham si „přispí“ do 4:30. A takový Mark Wahlberg si natáčí budíka na neuvěřitelných 2:45, což je podle mého názoru spíše hluboká noc než brzké ráno. Má vstávání v nekřesťanskou hodinu vůbec smysl? To jsem se pokoušela poslední čtvrtrok zjistit.

Větší výkonnost nebo jen pozlátko exkluzivity?

Je brzké probouzení skutečně k něčemu dobré? Dokážeme být výkonnější a úspěšnější, nebo jde jen o estetickou nálepku celebrit, které si tak připadají exkluzivnější a prominentnější než obyčejní smrtelníci, co jdou do práce na osmou, celý den střídavě pracují a prokrastinují, aby nakonec zjistili, že resty musejí dodělat někdy ve dvě ráno?

Podíváme-li se na tradiční společnost, je nasnadě, že upřednostňuje ranní ptáčata před nočními sovami. Je nastavená tak, aby zvýhodnila ty, co vstávají ještě za tmy, tj. kolem páté (šesté) hodiny. Podívejte se třeba na tamní úřady, školy nebo supermarkety. Pracovní dobu zahajují kolem sedmé hodiny, většinou dříve, málokdy však později. Některé instituce dokonce jedou nonstop bez přestávky, aby produktivita ani na okamžik neklesla. V cestě k nekonečnému zisku jim stojí biorytmy pracovníků.

Zajímavost: Je dokázáno, že v populačním genomu „koluje“ na 300 genů ovlivňujících kolik hodin potřebujeme v noci spát, abychom druhý den byli použitelní.

A ačkoli je v tomto každý člověk originál, jedno máme společně – velmi brzké vstávání spoustě z nás nesedí. Ano, pokud jste zvyklí vstávat v pět ráno, protože v 5:20 vám jede autobus, překvapivě snadno si na to zvyknete. Když si ale nastavíte budík na pět ráno kvůli „e-mailu, který chcete odeslat“, po prvním zabzučení jej vypínáte a zdůvodníte si, proč to může ještě dvě hodiny počkat.

Zajímavost: Změníme-li razantně svoje biologické hodiny, propásneme podle vědců svůj nejproduktivnější čas, a to protože budeme k smrti unavení.

Správnou hodinu k ulehnutí jsem promrhala sledováním videí o důležitosti spánku!

Jsem netypická noční sova. Ráno spím do deseti, pak makám do tří do rána. Od chvíle, co jsem se léčila ze žlučníkem, mám vypěstovanou svou „odpolední hodinku“, což je šlofík kolem 15. hodiny. Na začátek je potřeba přiznat, že mé biorytmy jsou přinejmenším zvláštní. O to zajímavější bylo sledovat, co se mnou provede pravidelné vstávání v 5:30 ráno, obzvlášť když to dělat nemusím.

Už začátky byly krušné. Proto, abych vůbec vstala v půl šesté, bylo nutné zalehnout v přijatelnou večerní hodinu. Pro začátek jsem zkusila jedenáctou večer (23:00). Naneštěstí to, že si předsevezmete, že něco budete plnit určitým způsobem, neznamená, že to tak skutečně bude. Stručně řečeno mi zaboha nešlo usnout. Můj mozek byl zvyklý na produkci melatoninu kolem druhé hodiny ráno, ne v jedenáct večer. Výsledkem bylo bezcílné házení ze strany na stranu a dvouhodinové sledování videí o tom, jak je spánek důležitý. Neskutečný paradox.

Zřejmě nebude překvapením, když prozradím, že jsem ráno v půl šesté nevstala. Nepodařilo se mi to. Mozek pulzoval nepříjemnými pocity a jako by na mě řval, že čtyři a půl hodiny spánku nestačí! První den po zahájení experimentu jsem se probudila v devět.

Nikam jsem se neposunula. S výkonností to šlo dolů šíleným tempem!

Na další dny jsem si vypracovala plán. Vstát v půl šesté (už doopravdy) a večer ulehnout v jedenáct (a usnout). Celých deset dnů jsem pravidelně usínala v jednu ráno a v půl šesté vztekle vypínala budík, protože se mi nechtělo vstávat. Nakonec mi chyběly celkem čtyři hodiny, se kterými jsem počítala pro práci, poněvadž probuzení v brzkou hodinu se zdálo nemožné.

Teprve pojedenácté jsem zaznamenala malý úspěch. Nařízený budík jsem položila na komodu na druhé straně pokoje, takže bylo potřeba vstát a jít ho po vlastních vypnout. Po vzoru nejkřepčích celebrit (jako je Jennifer Aniston, která denně vstává ve 4:30 a jde cvičit), jsem popadla psa a šla s ním v šest ráno na procházku. Nebohé zvíře rozespale kňouralo a nevěřilo tomu, co se přihodilo s jeho paničkou.

Po návratu z procházky jsem se přistihla při tom, že při nejlepší vůli netuším, co si mám s nabytým časem počít. Nedonutila jsem se k četbě, vyřizování e-mailů, práci ani vaření. Celou dobu mě přepadala extrémní touha spát, což se nezměnilo v osm ráno, v poledne, a vlastně po celý den.

Výsledek prvních dvou týdnů: Pomalu se mi daří večer usínat dříve (kolem půlnoci), ale vstávání v 5:30 mě pořád frustruje. Do deseti dopoledne nejsem schopná pořádně pracovat, čímž zbytečně promrhávám čtyři a půl hodiny nicneděláním. Navíc jsem vyčerpaná nedostatkem spánku a celý den takřka nepoužitelná.

Dva měsíce tvrdého režimu mi rozhodily biorytmy natolik, že jsem byla podrážděná!

Celý měsíc jsem strávila korekcí denního režimu tak, abych šla spát v deset večer a vstala v půl šesté ráno. Překvapivé bylo, že na večerní usínání jsem si zvykla rychleji než na ranní vstávání. Po třiceti dnech ze mě byl expert, co uměl dodržet tento pro mě jinak nemyslitelný řád.

Sestavila jsem si následující denní rozvrh:

  • 5:30 – budíček. Sice nerada, ale vstávám a pečlivě stelu postel. Držím se toho, co kdysi vyřkl nějaký mudrc (nebo psychopat), že do ustlané postele se vrací hůř. Frustrace klíčí.
  • 5:45 – vyčištěné zuby, dokončená ranní hygiena. Vypitá šťáva (protože v rámci experimentu jsem si zakázala i kávu), snězené kousky ovoce. Frustrace se stupňuje.
  • 5:50 až 6:50 – nenáviděná práce. Vypozorovala jsem, že toto je jediná denní doba, kdy jsem schopná pustit se do restů, které normálně jen valím před sebou a snažím se dělat, že neexistují. Ta hodina nicméně stačí k tomu, aby se má podrážděnost zdvojnásobila.
  • 7:00 až 7:30 – nečinné zírání „do blba“. Mozek zkrátka jako by plul ve vzduchové bublině. Nemohla jsem ho „nastartovat“. Čučení do spořiče ve formě narážejících bublin vypadalo jako maximum, kterého jsem schopná.
  • 7:30 až 8:30 – lehké cvičení. Snídaně a příprava plánu na další dny. Toužebné pomrkávání po měkké posteli s myšlenkou „Sakra, mně se chce tak spát!“
  • 8:45 až 9:30 – výprava ven, zařizování ve městě. Nákupy. Frustrace přetrvává ve formě pálení v hrudníku.
  • 10:00 až 16:00 – střídavě pracuji a zírám do prázdna. Myslím, že šlo o tzv. dřímání s otevřenýma očima.

Zahanbeně přiznávám, že déle než do čtyř odpoledne jsem pracovat nezvládla. Zkrátka to nešlo. Během těch šesti hodin, co mám vyčleněné na práci, jsem „vypnula“ tolikrát, že to nešlo spočítat. Suma sumárum, byla jsem nesoustředěná, nesvá, podrážděná, nevýkonná. Zpočátku jsem si mnula ruce, jak brzkým vstáváním získám několik hodin času navíc, který strávím prací, abych odpoledne měla více času pro sebe. Omyl. Čas pro sebe se vůbec nekonal, protože jakmile jsem se „doploužila“ ke čtvrté hodině odpolední, byla jsem zralá na to jít si lehnout (a mnohdy jsem i šla). Tím se mi opětovně narušil biorytmus, protože po probuzení někdy v devět večer jsem neměla nejmenší šanci znovu usnout v jedenáct. Zalomila jsem to tak ve dvě ráno a ranní budíček v 5:30 mi div nerozdrásal orgány.

Výsledek po dvou a půl měsících: Nejsem výkonnější, odvádím daleko méně práce a jsem čím dál podrážděnější. Uléhání v deset večer se daří jen v 60 % případů, mnohem častěji usínám odpoledne v pět a budím se v devět večer. Poté nemohu usnout až do dvou do rána.

Posledního půl měsíce jsem si porovnávala oba denní režimy. Ten nový to projel ve všech bodech!

Tři měsíce jsem důsledně dodržovala nový rozvrh – ráno vstát v 5:30, večer jít spát ve 22:00. Po celou tu dobu zaznamenávám změny a porovnávám oba režimy.

Výsledek vidíte zde:

STARÝ REŽIM

  1. 10:00 – vstávám a snídám. Dávám si sprchu a medituji.
  2. 11:00 – pouštím se do práce. Jsem odpočatá a připravená. Pracuji do 14:00. Pak obědvám.
  3. 14:30 až 15:00 – vypracuji si plán na další den. Odpovídám na e-maily a řeším administrativu.
  4. 15:00 až 16:00 – odpolední spánek.
  5. 16:00 až 16:30 – brzká večeře. Venčení psa. Meditace.
  6. 16:30 až 20:00 – druhá etapa práce. Píši a vymýšlím nové články. Zpracovávám rešerše. Po odpoledním šlofíčku jsem čerstvá a výkonná.
  7. 20:00 až 23:00 – relax. Čas na zábavu a odpočinek.
  8. 23:00 až 2:00 – buď ještě pracuji, nebo se bavím (např. četbou, sledováním filmů). Většinou ale mám energii ještě něco odpracovat.
  9. 2:00 – uléhám ke spánku.

 

NOVÝ REŽIM

  1. 5:30 – vstávám a stelu po sobě postel. Jsem frustrovaná a unavená. Sním trošku ovoce, protože na tak brzkou snídani není mé tělo zvyklé.
  2. 6:15 až 7:00 – sprcha a ranní hygiena. Ploužím se po bytě bez náboje a vyčerpaná.
  3. 7:15 až 8:00 – venčení psa a pokukování po ustlané posteli. Doma není nic moc co dělat, protože klienti se mi přihlašují až tak kolem desáté hodiny. Číst se mi nechce a na nějakou zábavu u PC nemám náladu.
  4. 8:15 až 9:15 – vyřizuji e-maily, na jejichž odpověď budu čekat dvojnásobně dlouho kvůli tomu, že vstávám tak brzy. Připravuji si podklady k práci, ale nemám sebemenší chuť se do ní pustit.
  5. 10:00 až 12:00 – střídavě zírám do prázdna a trochu pracuji. Za tento časový úsek udělám tak pětinu toho, co normálně. Neopouští mě únava.
  6. 12:15 až 15:00 – trochu pracuji a mnohem více prokrastinuji na sociálních sítích. Mám úplně rozhozený režim, do kterého mi normálně nezasahuje nic rozptylujícího. Teď mě ale vyvede z konceptu i reklama na dětské pleny, ačkoli nemám děti.
  7. 15:00 až 16:00 – přísně si nařizuji vstát od PC a jít se psem ven, jinak bych snad usnula vsedě.
  8. 16:00 až 17:00 – vyřizuji administrativu a uzívala bych se k smrti. Končím práci a v 85 % případů jdu rovnou ležet a spát.
  9. 17:00 až 21:00 – spím jak zabitá. V devět se probouzím a shledávám, že se mi nakupilo nejvíce zpráv od klientů i přátel. Nejsem však spánkem osvěžená natolik, abych se cítila výkonně. Zbytek dne prokrastinuji u filmů a cítím se pod psa.

 

Porovnání

Ve starém režimu jsem schopná pracovat i 10 hodin, najít si čas na zábavu a relax a prospat v noci 8 hodin! Nový režim nepřinesl žádný prospěch, snad kromě nového známého, kterého ráno potkávám, když venčím psa.

Vstávání v půl šesté ráno mě maximálně frustrovalo a nepřineslo deklarované hodiny práce navíc. Po sečtení všech proměnných jsem zjistila, že prací jsem strávila jen něco kolem 6 hodin, přičemž šlo o práci vágní, která mi trvala neúměrně dlouho a nebyla ani dobře odvedená. O společenském životě jsem si mohla nechat zdát, protože zatímco mí kolegové si v devět večer zašli na skleničku, já ležela jak mrtvola v posteli a spala jako zabitá. Po probuzení na mě nečekal příval nové energie, právě naopak.

Jeden reálný benefit vstávání v pět ráno má (nebo by měl, kdybych nebyla jak trefená kyjem), a to, že vás nikdo nerozptyluje. E-maily přicházejí až tak v deset, na sociálních sítích nikdo neoxiduje. Dovedu si představit, že ranní ptáčata těch 5 hodin královsky využijí, aby splnila co nejvíce povinností a do odpoledne si přinesla jen čistý štít a radost z dobře odvedené práce. Já ale mezi ně nepatřím, protože až do deseti „čumím“ do zdi neschopná nastartovat mozek.

Hlavní zjištění: Vstáváním v půl šesté ráno se mi v klasickém 24hodinovém dni neobjevilo zázračně čtyři a půl hodiny navíc! Místo spokojenosti z nalezení dalších hodin pro práci jsem propadala zoufalství, když jsem tento časový úsek prokrastinovala. Zásadní zjištění ale mám – VŽDYCKY je moc práce, která neubývá, nemizí a nikam se záhadně nevypaří. A nepomáhá ani makat déle a tvrději. Prostě tu stále je, bez ohledu na to, jestli vstávám ve tři ráno a jdu spát o půlnoci. Proto doporučuji – malinko zvolněme a poslouchejme svá těla, jinak brzy všichni vyhoříme.

5 komentářů na “Čtvrtrok jsem vstávala v půl šesté ráno. Nejsem výkonnější, ani práce není méně”

  1. Přivádí mě to k zamyšlení nad vlastním spaním. Jakožto pedantický pidlipejd se snažím o pravidelný režim. Nedávno se mi povedlo spát, jako zamlada, od nějakých devíti, vícemnéně v kuse, vstávala jsem na budík v sedum třicet. Po týdnu se to ale fakt! samo od sebe začalo posouvat. Nejdřív jsem usínala v deset, pak se to posunulo na půlnoc, až to opět sklouzlo ke třem ráno. A výsledek? Jako, kdyby si mozek řekl, že přece, když je tělo dospalý, tak může zase začít kravit. Takže opět straším jak Jurka na zřícenině hradu, tvrze, vstávám v deset, pokud ne později, ale vůbec nejsem odpočatá, vyspalá, ani nemám náladu cokoliv dělat. Achfú.

    1. Mozek je prevít. Ten můj prostě ví, že má vypnout kolem druhé, třetí ráno. Do té doby je akční. To samé platí o odpolední kolem těch 15:00. Začnu zívat, mozek se „zamlží“ a já už nevymyslím ani jurku. Nedát si hodinu šlofíka, jsem do konce dne nepoužitelná. Fakt je to prapodivné, co s námi ta kolísavá hladina melatoninu dělá.

  2. Moc děkuji za zajímavý experiment (a že jsem to nemusela zkoušet sama, už jen zmínka o vynechání kávy mi postavila hrůzou vlasy na hlavě) Já jsem sova, která je schopná vstávat brzy (a nejsem unavená, pět hodin mi prostě stačí), ale ta pravá produktivita (fyzicky zvládám pracovat i dřív, „mentálně“ ne) u mě začíná až po poledni, takže sama nevím co si počít někdy, přestože v práci prostě fungovat musím tak jako tak.

    1. Děkuji za reakci. Já když ještě chodila do práce, začínala jsem sice v 9 ráno, ale pak jsem měla 12hodinovku do 21:00. A přežít to vcelku na jeden zátah, to byla pro mě skoro smrt. Já obecně jsem nejvíce produktivní dopoledne, a pak pozdě večer. Přes den jsem takový nějaký podivně se plahočící holub 😀

  3. Pingback: To-do list: 4 typy, ani jeden nefungoval. Kde byl problém? - Píšu Vědecky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.